• ZMATEK V HLAVĚ, ZMATEK NA PAPÍŘE •

Ahoj všichni, 
já vím, že to píšu pořád dokola, ale často mívám také ty chvilky, kdy přemýšlím o všem, co se za poslední dva roky stalo. Spoustu lidí jsem od sebe odřízla a vyřadila ze svého života, ale taky jsem pár nových poznala a dostala se do úplně jiného kolektivu, někam, kam konečně zapadám a kde se cítím dobře - ne jako na nepřátelském území. A ani nevíte, jak moc mě to posunulo dál. 

Když se vrátíme tak do toho podzimu 2015 - byla jsem holka, která si nevážila sama sebe, měla potřebu se neustále ostatním vnucovat, předvádět se a zavděčit se každému. Bavila jsem se s lidmi, o kterých jsem věděla, že jsou falešní a nikdy mě nepodrží, ale i přesto jsem dělala, že je všechno úplně ok. Proč? Protože jsem toužila po tom být oblíbená, úžasná, dokonalá a s každým za dobře. Ale po nějaké době vlastně zjistíte, že to je zbytečný - naprosto zbytečný. Dělejte si věci podle sebe, ne podle toho, co po vás chtějí ostatní. Samozřejmě není řešením chodit hlavou proti zdi, každý se nějak částečně musí přizpůsobit okolí. Ale důležité je jednat svojí hlavou, dělat svá rozhodnutí a dělat to kvůli sobě.

Můžete se sebevíc snažit vyjít těm falešným lidem vstříc, ale jakmile jste v kolektivu, ve kterém jsem byla já, veškerá snaha je vám úplně k ničemu. Uděláte něco, co se vymyká "normálnímu chování oveček" a hned jsou všichni proti vám, snažíte se být přesně podle jejich představ - a jim to stejně není dost a najdou si na vás zase nějakou maličkost, kterou by mohli překroutit a akorát vás deptat. Ale jakmile se tyhle problémy začnou řešit, všichni sklopí hlavy, ukážou prstem na někoho jiného a doufají, že se to nějak přežene. Lituju toho, že jsem s nimi ztrácela tolik času a nesoustředila se radši na to, abych si našla a udržela pravé přátele. Dlouho jsem si říkala, že to nějak řešit nebudu, překousnu to a třeba s těmi lidmi jednou budeme v pohodě, ale bod zlomu začal, když jsem poznala svoji první holku..

V tomhle věku o sobě nebudu říkat, že jsem bisexuálka, a cpát to každému, abych si přišla hrozně moc zajímavá, to nemám zapotřebí. Nebudu si ani hrát na to, jak úžasné vztahy to byly, když to bylo spíš také to hraní na vztah. Ale reakce lidí okolo mě jsem dřív nebrala tak na pohodu jako teď. Všichni to hrotili a pořád mi vnucovali, jak to není přirozené. A přitom já ani nevěděla, co vlastně chci a nechtěla jsem to nijak řešit, ono to v nějakých 14/15 letech vážně nikam nevede.

Naposledy se mi nějaká holka líbila tak 9 měsíců zpátky a teď už mě to nějak "nebere". Poznala jsem svého přítele a jsem ve vztahu, ve kterém mi nic nechybí. Ach jo, přijdu si zase jako ta trapná zamilovaná třináctka. Jak už jsem psala - v necelých šestnácti je nesmysl to hrotit, věřím tomu, že se to všechno nějak samovolně vyvine. Teď jsem šťastná a to je pro mě nejdůležitější.

Sleduju tolik lidí z LGBT komunity, miluju boy beauty, o které bych chtěla určitě napsat článek, protože je to věc, kterou neskutečně obdivuju a přijde mi, že tady u nás je nepochopená. Každopádně lidi jako Bretman Rock, Manny Mua, Jeffree Star atd. jsou pro mě neskutečnou inspirací a ukázkou toho, jak vypadá úspěšný a dřív odsuzovaný člověk. A hlavně jde ještě o to, že se nestydí, jací jsou a dokáží všem těm netolerantním lidem ukázat, že jsou úplně normální - jako každý z nás. Všichni jsme přece jenom lidi. Tak přestaňte hrotit, kdo je kdo, soustřeďte se na sebe, buďte tolerantní a mějte krásnou sobotu. ♥